edit září/říjen 2008: - snímek zvítězil v zářiovém kole Česká astrofotografie měsíce, v soutěži CloudyNights - DSLR astrophotography - foto měsíce, první místo, zvítězila v soutěži Kosmické pixely Hvězdárny a planetária VŠB
kde byla také vytištěna v kalendáři pro rok 2009 (formát A2).

Před 6 měsíci jsem poprvé, ještě za ne-příliš vhodné polohy souhvězdí Labutě nízko nad lesem, namířil svůj dalekohled do oblasti mlhoviny Severní Amerika. V plánu jsem měl mozajku o velikosti 2 polí a obával jsem se, že budu mít problémy s jejich složením. Po dofocení a zpracování oněch snímků mě napadlo, že bych mohl naexponovat ještě pár polí směrem k jasné hvězdě Sadr. Musím dodat, že jsem vůbec nevěřil v úspěch. Počasí se ale v květnu vcelku povedlo a tak jsem byl alespoň ušetřen o nervování se s počasím. Asi i díky tomu mě napadla odvážná myšlenka pokračovat v okolí hlavního pásu. Počasí však v následujících měsících tolik nepřálo a krátké, prakticky 3 hodinové noci komplikovali situaci ještě více. Vybavení a veškeré nastavování probíhalo většinou za vědomí, že když vše půjde hladce, vyfotím jedno, maximálně 2 pole. Nyní zde prezentuji fotografii o velikosti v plném rozlišení kolem 22000 × 11000 pixelů, tiff v 16 bitech zabírá 4,6 GB a data, která byla pro její složení potřebná 7,5GB (nepočítaje kalibrační snímky). Snímání a s ním spojené spaní ve spacáku trvalo cca 6 měsíců během nichž bylo získáno necelých 46 hodin čistého expozičního času. Přemýšlení jak vše zpracovat mi procházelo hlavou (resp. lezlo na mozek) prakticky stejnou dobu. Samozřejmě jsem nebyl ochuzen ani o každodenní povinnosti - práce/škola. Mnoho z Vás určitě ví, jaké je to ve 4 zabalit dalekohledy a za pár minut utíkat do práce. Pokud bych měl sečíst jak dlouho se zpracovávala tato verze, která prezentuje plné rozlišení snímku, bylo by to něco kolem 2 týdnů volného času po práci. Když to číslo vidím, skáču doslova radostí, protože hodin, které jsem věnoval do různých mezistupňů zpracování, bylo o mnoho více. Nebylo prakticky možné fotit půl roku a doufat, že vše sedne dohromady. Mám v povaze vše kontrolovat hned po nafocení, takže se nestávalo zřídka, když jsem se plácal celé nedělní odpoledne se zakomponováním 2 polí do mozajky. Za zmínku by možná ještě stálo spočítat, kolik kg vybavení jsem za tu dobu kvůli mozajce pronosil sem a tam, či kolikrát jsem si díky oblačnosti z focení neodnesl žádná data. To jsou ale údaje zajímavé spíše pro samotného autora než diváky.

Těžko popsat slovy, jak moc se mi teď ulevilo, když mám vše vcelku. K něčemu takovému si prostě nejde sednout a říct si, teď to dám dokupy. Je zapotřebí o všem důkladně přemýšlet a vyzkoušet všechny možné řešení pro nalezení optimálního výsledku. To je mnohdy hodně náročné, hlavně v případě, že vyfotíte za noc 2 pole a vzápětí zjistíte, že nevíte jak je přilepit k původní složenině. Následující noc je ale jasno a vy musíte opět využít situace a snímat dál i za vědomí, že na složení něčeho takového vlastně nemáte vůbec zkušenosti, ani žádnou praxi ... že to možná nikdy nedáte dokupy.

To jak se vše povedlo můžete posoudit v jedné z verzí pro prezentaci. Rozhodl jsem se vystavit více verzí, protože jpeg ve velkém rozlišení má velikost kolem 200MB a na prohlížení není pro většinu uživatelů zrovna vhodný. Na výběr je klasická verze v menším rozlišení - spíše orientační (k tomu by stačil menší objektiv), flash verze v appletu zoomify, který nabízí plné rozlišení snímku s načítáním pouze vybraných partií, které si chcete přiblížit. Vyrobil jsem také video, které znázorňuje jednotlivé kompozice mozajky tak, jak vypadaly při focení/zpracování. Určené pro ty, kteří jsou líní klikat v Zoomify :).

Místo komentářů k snímku bych byl velmi rád, kdyby jste si v tom každodením shonu našli 5 minut, vyhledali na obloze trojici hvězd Deneb, Sadr a Eta Cyg (3 v řadě v Labuťi) a porovnali obsah mé fotky s tím, co spatříte na obloze. Na mě osobně ten pohled už celý půl rok působí naprosto fascinujícím dojmem.

Přeji tedy příjemný zážitek mezi tisíci hvězd v tomto apletu a doufám, že budu moci podobný obrázek nabídnout během zimy ze souhvězdí Orionu, v kterém bych rád aplikoval nově získané zkušenosti.


Detailní informace o snímcích v Excelu: zde

Větší verze - pozor 19MB: zde, pokud máte zájem o větší (až 200mb jpeg), sdělte mi prosím důvod mailem/icq/mobilem a domluvíme se. Díky za pochopení.



Powered by Zoomify



Get the Flash Player to see this player.

Následující řádky budou určeny pro fotografy, které zajímá jak se něco takového vlastně skládá a fotí. Uvedu moje praktické postřehy, které budou vyžadovat alespoň základní orientaci v problematice programů a základních nástrojů grafických editorů. Vše začalo poměrně nevinně 2 snímkovou mozajkou Ameriky a Pelikána, kteří měli tu výhodu, že jsem je nasnímal během jedné, velmi dobré noci. U snímání platí pro celou mozajku stejný postup. Vše si nejprve důkladně u PC (Cartes Du Ciel) promyslíte, rozvrhnete si pole tak, aby jste se dostali tam kam potřebujete, nebylo by nic horšího než nějaký objekt minout :). Za jasné noci potom ono první pole bez kompromisů zaměříte, žádné flákání. Nafotíte zvolený expoziční čas, v mém případě optimálních 8×13 minut pro jedno pole. Následně nasnímáte například 10 sekundový snímek a posunete pole ve zvoleném směru s určitým překryvem. Chce to trochu cviku ale jde to hladce. Goto je asi znatelnou výhodou při hledání prvního pole při focení (nevím - nevlastním). V mém případě tvoří překryvy nějakých 10-20%. Jejich velikost hraje roli při zpracování snímků, stačí ale většinou menší kousek. S velkými se dá lépe zvolit umístění přechodu ve snímku - tmavší=výhodnější. V mém případě se na snímcích projevuje i při použití reduktoru koma, tváří se s mým korektorem jako astigmatismus (hvězdy do křížů). V tomto případě je možné jednu část oříznout a tím se tohoto nepěkného jevu alespoň trochu zbavit.

Dejme tomu že takto nasnímáte určítý kus oblohy, pár polí. Nyní je nutné snímky klasicky zpracovat, tak jak to většina z Vás zná. Použít pokud možno velmi přesné dark framy, správně nasnímaný bias a hlavně flat field. V mém případě refraktor téměř nevinětuje takže jsem byl ušetřen problémů s gradienty způsobených vinětací. Každou sérii snímků z dané noci zkalibrujete například v DSS. Pokud se teplota při snímání výrazně mění, je nutné pořídit nové temné snímky. Musím ale přiznat, že jsem na vše používal asi 2 série dark framů. Jednu pro teplotu kolem 18°C a druhou okolo 13°C. Tato problematika je u DSLR velikým problémem a pro mě hlavní motivací pro pořízení CCD. Do té doby ale nezbývá, než s kalibračními snímky bojovat.

Jednotlivé snímky teď zpracujete v nějakém Vámi zvoleném grafickém editoru, já volím PS. Převod do 16 bitů, vytáhnout křivky, nakliknout šedý bod. Vyvarujte se veškerým operacím jako třeba zmenšování hvězd, doostřování, redukce šumu. Na to vůbec nešahejte. Stačí když budete mít snímky rozumně zpracované v barvách. Na nějaké vzájemné sesouhlasení pozadí snímků se v této fázi vykašlete. Nemá to význam.

Teď přichází ta nějvětší sranda, všechno seskládat a vyladit přechody. Nabízí se hned několik možností a je nutné zvolit vyhovující řešení.

1.) Autopano - říká se, že je to nejhorší možnost ... je, ale podává i tak v rámci možností excelentní výsledky. Jednotlivé zpracované snímky prostě hodíte do programu, zvolíte maximální počet hvězd na sesouhlasení, zapnete vyrovnání barev a doufáte, že vše klapne. Tato metoda je velmi vhodná pro mozajky které mají pouze jednu přechodovou hranu, respektive 2 - sousedy. Výsledek je poté nutné upravit například v Photoshopu ... zbytková korekce barev atp.

Problém nastane, jakmile začnete přídávat snímky do matice (4 hrany), vše se bude komplikovat. Program vrstvy "blendne", hvězdy prolne, vytvoří tak v místech přechodů (zkroucení, ztočení) jejich duplikáty, většinou mnohem slabší, ale hodně viditelné. Nabízí se ještě možnost snímek vyexportovat jako tiff ve vrstvách. Ta možnost není špatná, ale není dokonalá. Ani v tomto případě vše nesedí tak, jak bych si představoval.

2.) Registar + Photoshop - zde nastává vcelku zajímavá práce, při které už máte prakticky vše pod kontrolou. Bohužel jen do určité míry, respektive do určitého rozměru snímku. Vše by mělo být podle mě snazší s delším ohniskem, kde v důsledku menší plochy nedochází tolik k viditelnému "borcení" celé sféry. V nedávné době jsem diskutoval s Davidem de Martinem, autorem webu SkyFactory.org který mě k tomuto postupu opět dodal motivaci. Postup, který jsem používal je následující. Vyberete si snímek ve středu vaší mozajky (předpokládám, že jste se pustili do nějakého lukrativního souhvězdí - třeba Draka :)). V Registaru si potom otevřete tento snímek a jeho souseda kterého k němu z jedné strany přes fci Union zregistrujete, následně uložíte ... nic víc. K němu opět to samé - otevřít souseda, zregistrovat, uložit. Až si takhle nasekáte jednu stranu, uděláte to samé se stranou druhou (opět od prostředního snímku, který není nijak deformovaný). Proč by měl být deformovaný? Pokud začnete vše skládat například z levé strany od kraje, zjistíte, že někde u x-tého snímku (v závislosti na velikosti snímané plochy), dojde k výraznému borcení (zdrcnutí) obrazu. To by ještě šlo zkousnout, jenže tento efekt se stupňuje a za nedlouho uvidíte hlášku "Couldn't determine registration map". Musím říct, že já jsem si tohle nikde nepřečetl, ale po pár desítkách hodin na ni narazil u zpracování - nebylo úniku, bylo třeba hledat jiné řešení viz. registrace od středu. V tomto momentě máte tedy zregistrovanou jednu řadu snímků ... dejme tomu 5 polí za sebou. Asi Vás napadá jaký problém přijde na řadu teď ... ano, opět registrování do matice. Snímek v dalším patře Registar zbortí, roztáhne hrany a vy k němu už nic dále nezregistrujete. Teoreticky mě napadlo, zregistrovat první vertikální snímek s jeho sousedem (nedeformovaným centrálním snímkem z první řady ručně) a na něho vždy navázat vedlejší vertikální hranou a až poté řešit hranu horizontální. Tak by se možná daly eliminovat velké deformace vznikající při opačném postupu. Začal jsem ale hledat jiné řešení viz. nadcházející bod 3. Kam jsme tedy došli že? Jsme dá se říct tam, kde v bodě 1. V tomto postupu je ale jedna veliká výhoda. Pokud nejste úplný "photoshop" břídil, vyladíte vše ručně lépe v Photoshopu než-li v programu, který vše udělá za Vás bez možnosti účinných zásahů a oprav - vždy máte jednotlivé kompozice separátně oddělené a úpravy provádíte v samostatných vrstvách. Jednotlivé vrstvy můžete převádět na SmartObjecty a aplikovat na ně separátně filtry/makra. To ale až ve finální fázi, určitě ne teď. Ve velkém rozlišení je podobné ladění řekl bych na obtíž, zbavíte se sice šumu a různých parazitních efektů z preprocessingu, uhnete ale zároveň lehce s barevným podáním. To se těžce vymstí a doporučuji se těchto operací vyvarovat. Oko fotografa by mělo pochopit přirozenou míru šumu ve snímku při maximálním zvětšení, uměrnou počtu použitých expozic.

Takže co se zregistrovanými snímky teď. Otevřete si jeden, ten centrální v PS. Zvětšíte Canvas size (plochu) na počet pixelů nutných pro vložení dalších snímků. Počítám, že Vaše mozajka nebude zabírat 5gb, či že ji zpracováváte na nějakém "low-end" PC. Pracoval bych tedy v plném rozlišení, nezmenšoval bych na x% i přesto, že plné rozlišení ve většině případů nevyužijete. Zregistrované tiffy mají kolem sebe černé pozadí. To se pomocí magické hůlky (tol. 2) lehce odstraní. Nyní otevřete snímek, který pasuje na střední. Zkopírujete si ho do schránky a vložíte do nové vrstvy ve Vaší mozajce. Nejlepší je si vrstvy orientačně pojmenovat, aby jste se v případě větší mozajky orientovali v obsahu jednotlivých vrstev. Po ořezu onoho černého pozadí se můžete pustit do složení prvních 2 snímků. Nastavíte u jednoho průhlednost na nějakých 80% a manuálně pod něho strčíte zregistrovaného souseda. Vše pod patřičným zoomem, přesně na hvězdy. Není to vůbec problém .. můžete si zkusit, jaké peklo je to bez Registaru. Jakmile vše sedí, opakujete postup pro zbytek snímků. Snažte se práci průběžně ukládat, nic nepotěší víc než pád aplikace. Samozřejmě v rámci mezí ... s mojí velikostí tiffu a výkonností pc jsem čekal třeba 20 minut. U větších souborů a slabších PC se vyvarujte kliknutí na shadows&highlights/Add noise filtru .. vede to téměř k jistému pádu CS3ky.

Tohle byla vcelku brnkačka, alespoň by Vám to nemělo brnkat na nervy jako to, co přijde teď. Vše bude záležet za jakých podmínek jste fotili a jak dobré kalibrační snímky jste měli. Když budete cítit, že vás to klikání přestává bavit, radši vše uložte a pokračujte druhý den. Není nic horšího než ve spěchu opravit přechody špatně.

Začněme opět uprostřed. Již zpracovaný snímek (viz předchoze zmíněný postup - křivky, šedý bod, posun černého), je nutné upravit přesně podle představ do skoro finální podoby (drobné úpravy se budou moci aplikovat na celý snímek blendnutý do jedné vrstvy). Pokud není objekt prokreslený dostatečně a je rezerva v šumu, opět vytáhnout barvy, nastavit pomocí šedého bodu nebo korekcí histogramů přesnou barvu pozadí, které bude vyhovovat pro celou mozajku. Doporučuji už od začátku dodržovat určitá pravidla - zvolit spíše tmavší pozadí, ne moc, ale ne málo - světlá místa dělají mnohdy velký problém, protože takovou úroveň zpracování po pár polích neudržíte. Zjistíte, že někde prostě potřebujete ubrat, aby jste zamaskovaly rozdíly, hlavně tedy v šumu. Není to tak jednoduché jako u jednokanálových snímků (Měsíc), zde ladíte kanály 3 (RGB). Pamatujte, že nezpracováváte jeden snímek, ale několik tiffů kteří onu velkou fotku tvoří - každý segment musí být s ostatními propojený pokud možno k nerozeznání. Narážím tím na pravidlo, že pozadí nikdy nemá hodnotu 000. V tomto případě se může stát, že se v některých místech těmto hodnotám přiblížíte.

Nyní je čas upravit vedlejší snímek, zapoměňte na tvrzení, že je nutné dodržovat identické úpravy jednotlivých polí. Někde barvy vytáhnete víc, někde méně. Každý snímek má jinou úrověň šumu, byl nasnímáný při různé kvalitě oblohy, seeingu apd. Asi se budete snažit šedým kapátkem dostat na stejnou úroveň pozadí jako u mateřského snímku. To se mnohdy nepovede a je nutné použít k úpravě přímo histogram snímku. Zazoomujete si na oblast přechodu a hezky podle šumu seřídíte histogramy jednotlivých kanálů tahy šedého bodu až do doby, kdy bude barva pozadí stejná. Vzápětí bude nutné zkorigovat přesně jas, buď opět pomocí histogramu, nebo spíše doporučuji přes křivky. Nakliknout křivky vprostřed a ve stínech jemně bod posunout směrem dolů až do úplné shody barvy pozadí obou snímků. Vcelku často se stává, že tato hodnota nesedí pro celou hranu přechodu - je nutné selektivně pomocí lasa (větší parametr - cca 15-20), vybírat oblasti a selektivně je ztmavovat/zesvětlovat pomocí křivek či histogramů. Vždy ale pamatujte na dodržení stejné úrovně pozadí, pokud Vám to ulítne na 3 snímku z 6, budete mít obrovský problém. Tyto úpravy je nutné dělat precizně, pokud Vám to v makroskopickém měřítku ujede, budete muset předělat vše. Když už selže úplně všechno, přichází na řadu nástroj korekce barev v kterém se dá do snímku dodat třeba červená složka do stínů atp. Po nemalé chvilce klikání se prostě ke stejnému barevnému podání obou kompozic doberete. Další užitelné nástroje ve spojení se selektivním vybíráním oblastí jsou Selektivní barva a Saturace/Odstín. Vše se nedá vyladit na jeden zátah a doporučuji nejdříve přesně vyladit snímky v barevném podání pozadí, neřešit ihned 2 či 4 hrany a s těmi se piplat.

Na začátku jsem psal, že 10-20% přechody ořezávám. I zde je nutné vyzkoušet pozice jednotlivých vrstev popř. je prohodit. Je velký rozdíl kde jaká vrstva překrývá druhou. Zvážit možnost ořezu nepotřebné části snímků ve vhodném místě a až poté vhodně kalibrovat. Nejlepší jsou místa temná, bez mlhovin či jasných hvězd, které oblasti znatelně osvětlují. Na hranách snímku se často vyskytují tmavé pruhy které jsou v různých návodech odstraňovány rovným lasem. To je vhodné u snímků, které na sebe opravdu dobře sedí a jejich podání se od sebe výrazně neliší. Mnohdy, hlavně když už máte mozajku v matici, se setkáte s místem, v kterém se setkávají 4 rohy. V těch případech je lepší zvolit laso s vyšší tolerancí (25) s antialiasingem a kraje umazat podle typu snímku ručně. Tím dosáhnete difůznějšího přechodu mezi snímky. Hodí se například v oblastech, kde mlhovina pokračuje do sousedního snímku, ale v něm nabírá jinou barvu, či je jinak proexponovaná. V tom případě máte v záloze určité % překryvu a můžete použít proexponovanou oblast ve snímku druhém.

Pokud jasně vidíte, že se snímkem není něco v pořádku. Typicky, neupointovaný, extrémně zašumělý, ovlivněný přecházející oblačností ... raději věnujte další noc a kompozici přefoťte.

3.) Adobe Photoshop (photomerge) - nic mě nikdy nepotěšilo víc, než tato funkce v PS. V době kdy jsem nevěděl co dál (měl jsem v záloze pouze upravenou verzi registrování přes metodu 2.) či klasickou 1.) ), jsem této funkci poskytl cca 20 tiffů, které bez jakéhokoliv předregistrování složil. Nečekal jsem to ani omylem a zůstal jsem na monitor koukat doslova s otevřenou pusou. Po prozoomování vše dokonale sedělo. Žádné zdvojené hvězdy ... prostě jen seskládané tiffy, které bylo nutné ručně zpracovat. To už nebyl neuskutečněný úkol ... nějakou praxi jsem už měl :). Sice jde určitě provést lépe, ale tento počin je tak úměrný času, který jsem mu věnoval. Po dofocení dalších cca 6 posledních snímků už ale vše složit odmítl a tak bylo nutné vymyslet alternativní řešení. Složil jsem tedy tiffy 2 ... levou a pravou část a to v místě, kde je nejméně mlhovin. Mezi Pelikánem a komplexem mlhovin u Sadra. Levý tiff měl cca 1,8 Gb a pravý něco kolem 2,4gb. Následovalo ono x hodinové zpracování podle bodu 2.) s výjimkou posunu snímků. Ve finálním kroku vše završil na pohled jednoduchý úkol, oba zpracované tiffy složit do jednoho. Přechod ale netvořil jen jednu hranu, ale hned několik. \Rozhodl jsem se totiž vše spojit v místě, kde je nejméně mlhovin a tak přechod tvořily schody z kompozic mezi Amerikou a komplexem IC 1318ab. Vyvážení nebylo až tak jednoduché jak se zdálo, v místě spojení se totiž setkávaly 2, dá se říct, odlišně zpracované snímky. Bylo tedy nutné zvolit jednotné barevné podaní a vše vyladit. Nebudu tajit, že to dole prostě neklaplo podle představ a roh snímku bystrému oku astrofotografa asi neunikne :).

Možná si říkáte, že je tato verze na pohled slabší a mlhoviny nejsou tolik patrné. Veškeré předchozí verze byly totiž zpracovávány pro shlédnutí v rozlišení maximálně 2000×X pixelů - bylo tedy možné hvězdy potlačit a dát tak mlhovinám více prostoru. To v plné verzi, kde od publika očekávám zoomování do nejmenších detailů snímku, možné není. Chci zachovat realitu zachycení a ničemu nepomáhat - ponechat fotografii čistou bez rušivých vlivů zmenšených hvězd.

Asi Vás taky napadá, proč nezmiňuju věci s kterými nejsem spokojen. Samozřejmě takové jsou, je jich ale vzhledem k těm pozitivním velmi málo. Nemám v oblibě přístup fotografů, kteří prohlásí, že jsou se snímkem spokojeni a na první pohled vidím plno vad. Pamatuji se jak jsem něco takového prohlásil při focení Rozety a od té doby si na podobné výroky dávám pozor. Tenhle "snímek", ale dopadl opravdu nad moje očekávání a jsem s ním, i se zkušenostmi které mi dal, nadmíru spokojen.

První co bych si vytkl je kompozice označená B4 ... s tou byly největší problémy. Po nafocení a zakomponování jsem zjistil, že je jakási mlhavá, mlhovina jakoby zalitá oblačností. Rozhodl jsem se ji tedy přefotit znovu ... překvapení ale nastalo v momentě, kdy jsem ji znovu zpracoval. Stejný efekt. Znovu už jsem se k ní vracet nechtěl a tak jsem ji zakomponoval tak, jak vyšla. Těsně po zpracování jsem ale našel podobně laděnou mozajku nějakým 180mm objektivem a zjistil jsem, že ona struktura emisního oblaku je o něco slabší než okolní oblasti a navíc na pohled působí jako mírně zasunutá pod okolí. Mnoho takových drobností hodně ovlivní zpracování, dostanete se do místa, kde vše vlastně sedí, ale vy vidíte, že něco nehraje. Další takové místo je třeba v oblasti pod hvězdou Sadr, kde prachový oblak z části zakrývá jasnější emisní oblasti. Pokud o tom člověk neví, je to u zpracování nemilé překvapení, hlavně když v tom místě máte zrovna nějaký přechod. U běžných snímků se má člověk kam podívat. Některé fotografie ale prostě neexistují, alespoň ne z amatérského prostředí a je nutné porovnávat se snímky z velkých dalekohledů (DSS apd). Další problém, asi globální u všech hvězdných polí, jsou oblasti s extrémním výskytem hvězd. V tomto případě vyšel přechod přesně na zlom místa s velkou koncentrací a tmavé oblasti, která od ní přechází téměř zlomově.

Doufám, že jsem řadu z Vás inspiroval a něco podobného zkusíte v brzké době také. Já bych se rád v co nejbližší době, pravděpodobně už koncem září, pustil do mozajky v Orionu. Na pohled bude menší - 2×2 pole (B33, Alnitak; Alnilam; oblak vedle M42; M42) + v kombinaci HaRRGB. Jsem velmi zvědavý na výsledek, který tentokráte nebude tolik o velikosti, ale spíše o velmi dlouhých časech jednotlivých sérií. Vše bude záviset na počasí, práci a hlavně na škole v které mě snad tento rok potkají státnice. ... Hodně štěstí