Rozhodl jsem se zjednodušit tuto sekci a popsat co nejvíce výstižně, co se vlastně tam nahoře, kde všechny fotografie pořizuji, vlastně nachází. Musím bohužel konstatovat, že většina lidí v oblastí astronomie nedosahuje ani podprůměrných znalostí. Vědí sice, že jsou na obloze nějaké hvězdy ... ale to, že jsou to další Slunce jim už nikdo neřekl. Uzemnil mě takhle kamarád, který se přišel podívat na moji práci při focení a zeptal se mě, jestli se sluneční světlo od těch hvězd odráží, nebo proč vlastně svítí. V tu chvíli mi přeběhl mráz po zádech a vysvětlil jsem mu jak se věci mají. V té chvíli jsem si uvědomil, proč je na světě tolik věřících v mluvícího hada, nespočetné množství různých bohů, astrologii a různých dalších nesmyslů řadících se spíše do středověku, kdy k tomu byl ještě důvod. Také to byl impuls pro stáhnutí všech složitých materiálů z této sekce a jejich nahrazení jednodušší verzí, kterou snad pochopí každý a udělá si představu o tom, co v tom Vesmíru vlastně všechno je a jaké vzdálenosti/rozměry v něm panují.

Nevím jestli si vzpomínáte, já určitě ne (ani nevím, že jsme něco takového kdysi probírali), na výuku o Sluneční soustavě na základní škole. Je to každopádně hned po Zemi první místo, kde bychom mohli začít. V jejím centru se nachází naše mateřská hvězda - Slunce, které postupně spaluje svoje palivo a udržuje tak život zde na Zemi. Průměr našeho Slunce je něco kolem 1,38 milionů kilometrů. Pro představu, prokopání na druhou stranu na Zemi by mělo délku cca 12 500 km. Jeho vzdálenost od Země činí +-150 milionů kilometrů = dále 1 AU (astronomical unit - astronomická jednotka). Jeho úhlová velikost je tak stejně velká, jako úhlová velikost našeho Měsíce, který je ale velikostně co do 1/4 Země a obíhá v proměnné vzdálenosti 350-380 000 km. Nicméně díky tomuto jevu mámě možnost sledovat úplná zatmění Slunce. Pokud by měl Měsíc jinou vzdálenost, nebo jinou velikost, neviděli by jsme takové jevy jako protuberance či famózní koronu což jsou jevy které tento jev doprovázejí.. Vznik Měsíce je stále diskutovanou věcí a v úvahu přicházejí asi 4 teorie, které si můžete vyhledat někde na Internetu. Vyplývá z toho ale fakt, že vzdálenost a z ní vyplývající gravitační působení na Zemi se od doby zachycení/vytvoření Měsíce mění. V dobách kdy Měsíc začal ovlivňovat Zemskou rotaci mohl mít den nějakých 8 hodin. Od té doby se tento objekt od Země pomalu vzdaluje a den se tak za těch pár miliard let prodloužil na aktuálních 24. Z hlediska naší existence je to vzdálenost zanedbatelná, něco kolem cm/rok. Ovlivňuje ale také další jevy na Zemi, určitě všichni znáte přiliv (na přivrácené straně k Měsíci) a odliv (na odvrácené straně). Měsíc byl od pradávna prvním zkoumaným tělesem, které bylo možno pozorovat bez dalekohledu. Pozorovali ho určitě po nocích i lovci mamutů. Na jeho povrchu jsou ke spatření tmavé fleky - tzv. moře. Jejich vznik ale nemá s vodou mnoho společného. Jedná se o lávu která zalila impaktní krátery od těles, které Měsíc bombardovali v ranější fázi vývoje. Lávová moře se ale vyskytují pouze na straně přivrácené k Zemi (pár menších výjimek se najde i na druhé ale nic velkého). Na druhé straně, kterou nikdy ze Země nevidíme, je silnější kůra přes kterou se láva na povrch nedostala - jsou tam tedy k vidění samé krátery. Krátery obecně jsou viditelné již v menších dalekohledech (triedr) a to hlavně v oblasti terminátoru, tzv. přechodu ze strany osvícené Sluncem a stranou temnou. Jejich stáří se určuje podle překrytí ... menší krátery ve větším jsou tak jasně mladší. Měsíc nemá žádnou atmosféru, která by udžovala na povrchu podmínky umožňující vznik života a teplota se díky tomu pohybuje v rozmezí od 100 do -200°C. Pokud se v určitém bodě setmí, tento stav setrvá až do další fáze - tzn. půl měsíční noc (15 dní).

To bychom měli, popsal jsem tedy ve stručnosti souseda, kterého zná každé dítě. Nyní se vydáme blíže ke Slunci, k první nepřehlédnutelné planetě, přezdívané Večernice/Jitřenka (podle toho jestli je vidět večer/ráno) - Venuše. Tento objekt je velice často lidmi považován za ufo (z jejich pohledu za blížící se flotilu zelených mužíčků s fotonovými torpédy) :). Když už zmiňuji tento pojem, jedná se ve skutečnosti o unidentified flying object - tzn. všechny neidentifikovatelné jevy které na obloze vidíme, jsou jevy ufo. Po identifikaci (typicky družice) se z nich stává ifo - identified flying object. Nikde jinde ji nespatříme, protože má dráhu oběhu blíže ke Slunci. Ještě v nedávné době byla považována za sesterskou planetu k Zemi a to se vším všudy. Lidé si mysleli, že když je blíže ke Slunci, bude teplota na povrchu menší a v bažinách, které se měly vyskytovat na jejím povrchu budou pobývat různé formy života. Tato představa se však rozplynula po detailnějším výzkumu planety z které se tak stalo doslova peklo. Povrchová teplota dosahovala 500°C, tlak na povrchu hodnot jako 100 metrů pod hladinou moře a o svitu Slunce nemohla být přes vysokou oblačnost, která neustále zakrývá povrch ani řeč (oblačnost odráží většinu světla - díky tomu je planeta tak jasná). Jedná se o silný skleníkový efekt, typický příklad toho, co se může stát i zde na Zemi.

Ještě blíže ke Slunci bychom nalezli planetu Merkur, na pohled podobnou našemu Měsíci, který má rovněž povrch pokrytý krátery. Jedná se o planetu extrémně sužovanou Slunečním větrem, bez atmosféry ... bez šancí pro život. Pokud se ale vydáme na druhou stranu od Země, nalezneme tak ve vzdálenosti cca 1 AU další planetu o velikosti 1/3 Země. Mars. Ta je však o mnoho zajímavější a dalo by se o ní psát velice dlouho. Díky počtu sond a robotů mapujících jeho povrch, máme o této planetě velmi detailní informace ale i tisíce fotografií. Velmi mnoho aspektů nasvědčuje tomu, že se na povrchu v době, kdy byla planeta ještě aktivní (-4 mld. let), vyskytovaly moře, řeky a podmínky pro život z toho vyplývající. Díky slabé atmosféře a menší gravitaci ale došlo k odpaření veškeré vody do okolního prostoru. Co bylo příčinou, nevíme. I tak je ale Mars planetou, kde by se s určitými předpoklady žít dalo. Naopak od Venuše, by se zde nějaký ten skleníkový efekt hodil. Jeho povrch také nabízí řadu vyjímečných geologických útvarů - nejvyšší horu Sluneční soustavy - Olympus Mons (26km) či údolí Marinerů - Vallis Marineris. Mars je poslední terestriální planetou od Slunce, která má kamenitý povrch. Teplota na povrchu se pohybuje v rozmezí -120 do -20°C.

Pokud se vydáme směrem za tuto planetu, dostaneme se do nehostinného prostředí pásu asteroidů a planetek za kterým se nachází největší planeta sluneční soustavy, Jupiter. Ten můžete spatřit nad jižním obzorem prakticky celé léto a v budoucích letech se bude jeho deklinace zvyšovat (opouští jižní polokouli). Jedná se o první planetu plynného skupenství, která se okolo své osy otočí za neuvěřitelných 10 hodin. Rychlost větru v metanových mračnech se pohybuje kolem 600km/h. Právě tento jev a jádro, které je pevného skupenství (ztlačený vodík), vyvolává extrémní gravitační pole, které je srovnatelné s velikostí našeho Slunce. Již malým triedrem můžeme spatřit 4 hlavní Galileovské měsíce (Jupiter jich má ale celkem přes 60). Tyto 4 unikátní světy jsou tak spíše planetami s naprosto odlišnými podmínkami. Io je nejvíce vulkanicky aktivní těleso v naší soustavě. Jeho dráha je excentrická a v nejbližších vzdálenostech podstupuje masivnámu vlivu gravitační síly Jupiteru a je tak značně slapově deformován. Přetváření povrchu je tak patrné ze dne na den. Druhým měsícem je Europa, na kterém se předpokládá výskyt oceánu pod vnější vrstvou ledu. Calisto je potom jedno z nejstarších těles v naší Sluneční soustavě. Právě Jupiteru vděčíme z části za naši existenci. Byl to on kdo zachytil (odklonil) veliké množství životu ohrožujících těles z Kupierova pásu ve fázi formování a utváření života na Zemi. Asteroidy jsou i nadále velikým nebezpečím a je nutné neustále sledovat jejich dráhy. Je prokázáno že každých 100 let dojde na Zemi k impaktu většího tělesa, které by při dopadu do obydlených částí způsobilo veliké škody (např. Tunguzský meteorit který vybuchl ještě za letu a zdevastovat tisíce stromů). Jednou za 20ti násobek života naší civilizace je poté pravděpodobné, že Zemi zasáhne těleso mnohem větší, schopné způsobit vyhynutí veškerého života. Naštěstí jde technika kupředu a teorie na odvrácení jsou již dopředu vymyšleny. Jedná se například o obalení tělesa vysoce odrazivou látkou či zavlečení družice na jeho orbit při kterém by došlo k odklonu dráhy. Otázkou je, jak rychle se dokáže lidstvo jako celek proti takovému úkolu postavit, či zda-li. Techniky zneškodnění známé z amerických filmů (různé odpalování apd), jsou nevhodné a více těles by způsobilo větší katastrofu, než-li celek. Připadlo by v úvahu pouze tehdy, pokud by bylo těleso rozmětáno nad tak malé kousky, které by v atmosféře shořeli.

Za Jupiterem je snad nejkrásnější planeta, která okouzlí naprosto každého, Saturn - král prstenců. V dalekohledu vypadá úžasně a každý si první pohled pamatuje. Za dobrých podmínek je možné spatřit i předěl mezi prstenci, tzv. Cassiniho dělení. Planeta je opět plynná s méně kontrastní strukturou než-li v případě Jupiteru. Ta je z části dána rychlostí oblačnosti, která je v tomto případě hned trojnásobná. Dosahuje hodnot kolem 1800 km/h. Detailní snímky tohoto giganta nám již pár let podává sonda Cassini, která také vyslala modul na jeden z nejtajuplnějších Měsíců, Titan. Ten má o něco hustší atmosféru než Země. Na jeho povrchu jsou jezera a řeky z tekutého metanu, skaliska a hory. Neméně známým je měsíc Encaladus, podobající se Jupiterově Europě. Zde se však předpokládá, že je svrchní vrstva ledu o dost slabší a že by bylo možné tuto vrstvu prorazit a aplikovat do zdejšího předpokládaného moře výzkumnou sondu.

Saturn byl tedy poslední planetou, na jehož povrchu můžeme rozeznat nějaké podrobnosti. Dále jsou planety, jejichž detailní pohled nám příblížily sondy Voyager. Jedná se o Uran a Neptun. Uran je zajímavý svým sklonem k rovině ekliptiky (rovině ve které obíhají planety). Leží dá se říct na boku a kutálí se okolo Slunce. Jeho jeden výlet trvá 42 let - to znamená, že je na jedné straně 20 let tma a na druhé 20 let světlo (zima/teplo). Neptun je charakteristický svou azurovou barvou s občasnými bělavými mraky. Není vymetený bezdůvodně, rychlost větru se pohybuje od 3000km/h. Jeho měsíc Triton je nejchladnějším tělesem ve Sluneční soustavě, teplota klesá na 38 Kelvinů. Je také jedním z mála, které má podobné chemické složení atmosféry jako Země (Titan, Triton).

Za Neptunem se kdysi nacházela planeta Pluto (30 AU) se silně excentrickou drahou se skoro stejně velkým Měsícem Charonem. Díky objevu desítek těles v Kupierově pásu, který sahá až za tuto oblast do vzdálenosti asi 100 AU, se situace přehodnotila a byla zavadena nová kategorie takzvaných trpasličích planet. Právě na detailnější záběry Pluta, které dosud nemáme ani z Hubblova dalekohledu, se můžeme těšit v roce 2015, kdy kolem něho prolétne sonda New Horizons. Cesta ji trvá přes 10 let ... a za jak dlouho je tam světlo? Za 5 hodin ... 5 světelných hodin. Od Slunce se dostane k Zemi za pouhých +-8 minut (rychlostí 300 000 km/s).

A co je tedy dál? Objekty podobné Plutu. Trpasličí planety Eris, Quaoar, Santa a dalších pravděpodobně tisíce těles. To jsme těsně ve vzdálenosti za Plutem .. za 30 AU (30×150 mil. km). Ve vzdálenosti cca 1000 AU se nachází tzv. Oortovo mračno. Jedná se o skořápku těles, z kterého k nám letají komety. Tyto kometární jádra musí být nějakým mechanismem z oblaku vyvdržena. Příčinou může být výbuch či přiblížení jiné hvězdy, které jádra jednou za pár milionů let kdy k tomuto jevu dojde, nasměrují k našemu Slunci. To si ho svojí gravitací zachytí a objekt poté periodicky krouží po určité dráze. Podle Newtonova zákona platí, že když se, v našem případě kometa, dostane blíže ke zdroji, urychlí se. Tohoto efektu se využívá například při vysílání sond a jejich urychlování gravitačním polem planet. U asteroidů jsem se zmiňoval o nebezpečí kolizí s tělesy. To samozřejmě hrozí i u komet - toto nebezpečí jsme mohli pozorovat v 90 letech minulého století při dopadu komety Shoemaker-Levy 9, jejíž fragmenty dopadly v oblasti terminátoru na Jupiter a uvolnili tak energii mnohonásobně převyšující vybuchnutí všech dostupných zbraní na Zemi v jeden okamžik. Dostaly jsme se tedy na samý okraj Sluneční soustavy, do vzdálenosti 1000 AU. Například sonda Voyager je nyní ve vzdálenosti 107 AU, startovala v roce 1977 a letí stálou rychlostí 17km/s. Stále je však schopná i na tuto vzdálenost navázat radiové spojení se Zemí. Síla signálu je však extrémně slabá ... dalo by se to přirovnat k poslouchání našlapování člověka na Měsíci. Co je dále? Kde je konec? V této fázi ještě vcelku jednoduchá odpověď. Nejbližší Slunce (další hvězda), leží 4 světelné roky daleko. Tzn. světlo z ní k nám dolétne za 4 roky, obraz který vidíme je 4 roky starý a koukáme tedy na minulost. K Plutu letí světlo 5 světelných hodin a sondy které mají rychlost kolem 20km/s se do dané vzdálenosti dostanou za 12 let. Můžete si tedy udělat představu, jak dlouho by nám trvalo, dostat se k nejbližší známé hvězdě. Pokud se Vám to nechce počítat, dá se celý model přirovnat například k velikosti hrachové kuličky představující naše Slunce, od které musíme ujít 100km, pochopitelně ve stejném měřítku. To je ale pouze ta nejbližší hvězda, většina těch které vidíme na obloze jsou mnohem dále - tisíce světelných let daleko. Jejich světlo k nám letělo tisíce let. V průběhu našeho života se nám jeví jako statické ... jsou stále na stejném místě. To ale není pravda v dlouhodobějším pohledu. V předchozím odstavci jsem naznačil otázku, kde to má konec. Odpověď je, na okraji galaxie. Všechny hvězdy které vidíme, jak dalekohledy tak i teleskopy obíhají kolem společného těžiště, centra galaxie. Ta se dá představit jako zploštělý talíř, který gravitačně svazuje plyn, prach a samotné hvězdy. V jednom takovém disku se jich vyskutuje kolem 200 miliard. 200 miliard hvězd, kolem kterých může a pravděpodobně také existují další sluneční soustavy. Naše galaxie nese jméno Mléčná dráha - má to svůj důvod. Na temné letní obloze je doslova vyryt do nebeské sféry oblouk - 2 ramena naší galaxie a miliony hvězd které jsou v nich koncentrovány svítí kolektivně jasným, bělavým světlem. Její rozměr je 100 000×100 000 světelných let a tloušťka disku kolem 2 000 sv. let. V centru (vprostřed talíře - souhvězdí Střelce), leží centrum galaxie a také supermasivní černá díra. Menších může být a také je v ploše disku více. Ta centrální má ale největší hmotnost několika bilionů Sluncí. Jedná se o tělesa s extrémním gravitačním vlivem, které mají tak velkou hustotu, že z nich nedokáže uniknout ani světlo - proto je nevidíme, dokážeme je detekovat pouze v radiovém oboru. Jsou to místa, v kterých se doslova zastaví čas. Tento jev vychází z obecné teorie relativity, která praví, že ve větším gravitačním poli plyne čas pomaleji. To se dá změřit i zde na Zemi v rozdílných nadmořských výškách s atomovými hodinami. Kapitola černých děr by byla na dlouhé povídání, toto shrnutí je ale opravdu jen shrnutí takže od nich upustíme a půjdeme kousek dál. Veškeré objekty z fotografií kromě samotných galaxií (to jsou samostatné celky), se nacházejí uvnitř těchto disků - mlhoviny, hvězdokupy. Co to ale jsou ty barevné mlhoviny z fotografií že? Jsou to vlastně porodnice z kterých vznikají nová Slunce a následně nové Sluneční soustavy (planety). Jsou tvořeny plynem a prachem který se gravitačně shromažduje do chuchvalců a vytváří tak větší a větší objekty. To je samozřejmě velmi stručně řečené a celý proces je tak o dost složitější (protohvězdy - volný pád atp). Kinetická energie se tak převádí na tepelnou, zvyšuje se tlak a při určité teplotě (pár milionů K) dojde k zažehnutí termonukleární fůze a spalování paliva. To je jakýmsi měřítkem životnosti hvězd, masivnější spalují palivo rychleji než méně masivní. Dochází tak k přeměně nejpočetnějšího prvku vesmíru, Vodíku na Helium. Ionizované atomy (jejich elektrony jsou při extrémních podmínkách odtrženy od jader), vykazují díky teplotě a tlaku extrémně chaotický pohyb při kterém se za pomocí jaderných sil mohou párovat a vytvářet tak těžší a těžší prvky, v prvé řadě Helium. Při tom také uvolní energii, kterou pozorujeme ve vizuálním spektru. Ta je uměrná rozdílu hmotností (m) jader Vodíku a Helia - Helium je lehčí než Vodík - E=mc^2. Životnost hvězd je v průměru kolem 10 miliard let - tzn. naše Slunce je nyní v polovině svého života (4,6 mld.). Říkáte si jak je možné, že tyto objekty dokáží spalovat palivo tak dlouho? Jsou extrémně veliké s obrovskými zásobami - dokáží spálit 700 milionů tun vodíku za sekundu. Celá soustava se formuje v tzv. protoplanetárním disku který je z vnejší strany vystaven působením silného záření. Tento disk však soustavu chrání až do stádia vytvoření planet. Hybnost celé soustavy je pak pravděpodobně způsobena úniky plynu a působením magnetického pole z mateřské hvězdy. Konečným fázím života hvězd se říká Supernovy, vzácně i Hypernovy. Hvězda spálí svoje palivo, vnější povrch se začne bortit a poté, v závislosti na hmotnosti hvězdy dojde buď k výbychu a rozptýlení prvků do vesmíru, či k zhroucení v černou díru. V prvním případě se jedná o tzv. planetární mlhoviny, které astrofotografové hojně fotí. Určitě Vás také napadlo, proč má každá hvězda na obloze jinou barvu. Barva pojednává pouze o teplotě z které můžeme odvodit i její velikost. Je to přesně naopak, než u vašeho vodovodního kohoutku. Červená značí hvězdy s nižší povrchovou teplotou a velkou velikostí - typicky Betelgeuse v souhvězdí Orionu. Jedná se o hvězdu tak velikou, že by sahala až k okraji dráhy Jupiteru (10AU). Její povrchová teplota je něco kolem 4000 Kelvinů. Naše Slunce má teplotu 5700K a září bílým světlem. Naopak třeba Vega, Sirius, 3 hvězdy v Orionově pásu, září modrým světlem - to jsou velmi žhavé hvězdy s povrchovou teplotou od 9 000K - 30 000+K (Wolf Rayetovy). Tyto barvy jdou tak trochu proti našim zvykům z všedního života ... nicméně veškeré předměty kolem nás vyzařují v IR vlnových délkách, které okem nevidíme. Teprve při větším zahřívání začnou měnit barvu (železo) a vyzařovat v delších vlnových délkách - červená-oranžová-bílá-modrá. Takže to by byly mlhoviny a s nimi spojený vznik hvězd. Ty ale většinou nezůstavají osamocené a shlukují se do různých formací. Buď se může jednat o dvojhvězdy, trojhvězdy nebo vícenásobné systémy (typicky jádro ve Velké mlhovině v Orionu). Dále to jsou otevřené a kulové hvězdokupy. Především kulové hvězdokupy jsou krásným cílem pro větší dalekohledy, které je díky velké rozlišovací schopnosti dokážou rozlišit na jednotlivé hvězdičky. Vytváří tak neskutečně reálný 3D vjem objektu, který obsahuje miliony hvězd. Tyto 2 typy objektů moc často nefotím, nemám na to vhodné přístroje. Nyní tedy víte, že žijeme v Mléčné dráze (ostrov hvězd) v kterém jsou mlhoviny (tvoření hvězd), 200 miliard již vytvořených hvězd kolem kterých obíhají planety, planetky, komety a různá další tělesa. Co je ale za tímto, řádově 100 000 světelných let velkým ostrovem? Samozřejmě další viditelné ostrovy - jiné galaxie. Miliony jiných galaxií s prakticky stejným složením. Ty nejbližší jsou vidět na jižní polokouli - Velké a Malé Magalenovo mračno - trpasličí galaxie které mírně ovlivňují tvar naší Mléčné dráhy. Typickou velkou galaxií je ale M31 v Andromedě. Ta je mimo město viditelná i pouhým okem, v triedru už velice zřetelná i se svým satelitním kolegou M110. Vzdálenosti jsou ale již mnohem delší - tato v Andromedě, prakticky nejbližší, se nachází 2,5 milionu světelných let daleko. Vidíme tedy stále 2,5 milionu let starý obraz - světlu z této galaxie takovou dobu trvalo, než k nám rychlostí 300 000 km/s dolétlo. Ostatní se však vyskytují dále. Vesmír je starý +- 13,9 miliard let - tzn. že vzdálenější galaxie jsou miliardy světelných let daleko. I tak je ale můžeme vyfotografovat. Galaxie se podobně jako hvězdy gravitačně shlukují do tzv. kup galaxií a ty potom do nadkup. Fascinující fotky těchto useků ve vesmíru poskytuje Hubblův kosmický teleskop na jehož snímcích můžeme spatřit pouze temný vesmír s tisíci galaxií v pozadí. Takový snímek člověku který neví na co kouká mnoho neřekne, vy by jste však už mohli vědět, o co kráčí. Na přiloženém obrázku z Hubblova dalekohledu jsou vidět 2 hvězdy z naší galaxie (promítají se na popředí) a zbytek těles jsou galaxie vzdálené miliardy světelných let, každá obsahující miliardy hvězd a mnohem více planet. O mno dále se ale již nedostaneme, před 13,9 miliardami lety při Velkém třesku vznikl vesmír. Co bylo předtím? Předtím nic nebylo - nemohlo něco být protože neexistoval čas. Až po této masivní explozi která započala rozpínání vesmíru, se začal podle velmi přesných pravidel (zákonů Fyziky), formovat. Ochlazování, tvorba hvězd, spalování paliva - výroba těžších prvků, shlukování do hvězdokup, galaxií, kup galaxií a podobně. Vědci stále bádají a snaží se dostat co nejblíže okamžiku, tzv. t=0, aby zjistili, jaké podmínky celý proces doprovázeli. Jedním z experimentů je spuštění urychlovače částic LHC, který při rychlostech blízkých rychlosti světla sráží 2 částice. Existují také různé, někdy až kontroverzní teorie (Superstruny, dimenze atp), snažící se dostat o kus dál. Nejsou ale narozdíl od všeho co jsem zde zmínil, věrohodně doložené. Pokud Vás zajímá některá fáze z tohoto článku více, nebudete mít určitě problém najít si na Internetu podrobnější popis. Každý objekt a jev by se dal velice dlouze popisovat. To by ale porušilo moje předsevzetí pro co nejstručnější popis Vesmíru, který mě napadl a nemusím také tajit, že v detailech kde hraje významnou roli chemie/složitější fyzika, nemám žádnou kvalifikaci. Přeci jen, nic takového, bohužel, nestuduji :(. Pokud by jste objevili nějakou hrubku, uvítám upozornění. Vzdálenosti a teploty jsou přibližné, jsem líný hledat přesné hodnoty :).